|
|
|
Baleni anebo Opacne pohlavi je prima Balení ano či ne... ?? (anóóóóóóóó) Připadá Vám občas Váš život nudný ? Pak nejste normální, mně (a většině lidí) se totiž jejich život zdá nudný téměř pořád.(kdo tohle pochopil, stal se uznávaným reklamním odborníkem..) A proto
navrhuji, co takhle protrhnout stereotyp něčím POŘÁDNĚ praštěným.....
Bylo nebylo...... Příběh první, aneb číst přes rameno se nemá.... Znali jsme se se spolužákem už přeci jen nějaký ten pátek, mně bylo 17, jemu 18. Jeli jsme jednou po vyučování něco koupit, správně rozparádění, sluníčko svítilo a jemu se opravdu nechtělo na pokračující vyučování. Uvolil jsem se tedy, že ho doprovodím autobusem ke škole a potom pojedu za kamarádem do práce. Nasedli jsme do autobusu, místo k sezení obsadili důchodci, a jediné dvojmísto poblíž, nám na poslední chvíli zabrala jakási černovláska. Nakvašeně jsem si sedl vedle ní, rozezlen, že kamarád musí stát. Ona slečna suveréně vytáhla školní sešit a začala cosi soustředěně studovat. Zvědavost mi nedala a zjistil jsem, že studuje díla a životopis J. Nerudy. V oblasti literatury se cítím poměrně jistě a tak jsem začal rozvádět s kolegou konverzaci: "Hele, víš, že Neruda byl vlastně asi nemanželské dítě... ?" Kolega pochopil, a konverzace pokračovala: "No také jsem slyšel. Prý byl jeho otcem Joachym von Barrande, víš ten co založil ty filmové ateliéry..." "Prosím tě, vždyť film snad tehdy ješte ani neexistoval ?" "Já ti dám, neexistoval, ale herců tu bylo až hrůza, víš jak dlouhá byla tehdy vojna a kolik chudáků filmovalo,, jen aby se ulili. No počkej já už si vzpomínám, on to byl vlastně původně speciální vojenský lazaret. Jo ale léčili tam jenom klystýrem a černým uhlím, jo a taky tam jedli pořád nějakou šlichtu, přičemž jim pořád říkali, že všechny řízky už rozebraly vojenské útvary.. takže nic lepšího na filmaře nezbylo.." Chudáci simulanti toho nechali, a až pozdě pochopili, že řízky dostaly sice vojenské útvary, ale akorát tak důstojníci a na vojsko leckdy nezbyla ani ta šlichta....." No jo, vojna není kojná, ale jak se z toho staly filmové laboratoře? No oni budovali na pověsti, takže brzy všichni pochopili, že kde je tradice je i kvalita a budoucnost...." - Slečna nás poslouchala na půl ucha, a mírně se jí zvedaly koutky úst. Jakýsi pán kolem padesátky za námi nás chtěl zprvu opravit, ale nyní se zjevně dobře bavil. "No jo, ale neměl on ten Barrande nějaké problémy s trilobitama ??? Ale prosím-tě nepleť sem brouky, Na těch si vybudoval kariéru právě Neruda". Jak to ? "No furt mu lezli v noci ve slamníku, vůbec se jich nemohl zbavit, a tak vlastně vynaleznul spotřební způsob života." A to jako jak ? "No prostě místo toho, aby ten slamník vyčistil a vypral, ho chtěl rovnou vyhodit." "No jo, ale jak si tím mohl vydobýt věčnou slávu ????" "Co je na tom, prostě při tom vyhazování přišel na to, že ho nemá kam vyhodit." "Prosím tě, copak je problém něco vyhodit?" "No dneska ne, ale tehdy byl, ale proč bych si měl kloubit krk, a zaostřovat zrak. Tady slečna tě jistě ráda poučí, má to tam pěkně vypsané". Nastal rozhodující okamžik. Buď černovláska přistoupí na naší hru a bude to zajímavé, nebo nás pošle k čertu a my z toho s čistým štítem vyucouváme. Stalo se však něco jiného, co plně svědčí o nepředvídatelnosti druhého pohlaví. Slečna mi podala svůj sešit a pravila, že nemá tak pěkný přednes a takovou vyřídilku. Duchaplně jsem odpověděl, že šifry číst neumím, ať nám to raději přeluští sama. Netvářila se nadšeně, ale začala skutečně číst zápisky..................... ............... Následujících deset minut z nás měl srandu snad celý autobus, ale obávám se, že slyšet mě můj učitel dějepisu nebo českého jazyka, mám na svědomí další případ srdeční mrtvice. Kamarád vystoupil a já jsem ji doprovodil domů. Pokračování nechám na vaší fantasii.... (Hnidopichův dodatek : bodejť by to nenechal na naší fantasii, když nic nebylo, protože se zjistilo, že slečna je hrozně infantilní a nedospělá... )
Příběh druhý aneb lovit ve vlastních vodách se nevyplácí.... Stalo se jednou, šel jsem naproti kámošovi ke gymplu, měl nějakou depku z blížící se maturity a byl tak nějak přepadlý, za to já, ve třeťáku, maturitní volno před sebou, no prostě vysmátej chlapeček... Tak nějak jsme se družně bavili, a Martin Rudý rozhodl, že jedeme metrem. Dobíhajíce do dveří jsme se skoro srazili se dvěma slečnami. Mohlo jim být tak patnáct, šestnáct, víc určitě ne.... Během jízdy jsem si do nich začal rýpat, oni do nás atd.. (znáte to, "vy máte ale divné vlasy, to jsem nevěděl, že dělaj EMAIL i v růžové, Teda ty se cpeš jak somálec ve školní jídelně" atd....) Nastala podivná situace, později jsem to odhadnul, že chtěly sbalit ony nás, ale to je nepodstatné. Pozvali jsme je na něco k jídlu a skončili jsme u starýho dobrýho Mc Donalda.Představili jsme se, poklábosili o sobě a začli se ptát. Dozvěděli jsme se, že Zdeňka je z Počernic a Katka z Proseka, co studují atd. Konverzace se postupně stočila na školu, a metody jak se jí vyhnout. Martin to má snadné, jeho matka je obvodní doktorka v Počernicích a dá mu razítko když potřebuje, myslel jsem si, ale nahlas jsem dál mluvil o svých osvědčených fintách. Potom se dostala ke slovu Zdeňka a s hořkostí v hlase nadávala, že její doktorka je hrozná kráva, že jí většinou nenechá doma ani skutečně nemocnou, atd.. Martin se jí zeptal, jak se její doktorka jmenuje, a Zdeňka odpověděla: "Ále, ta kr... Rudá..." nastalo trapné ticho. První to došlo Katce a mně. Martin se zhroutil v záchvatu smíchu chvíli po nás. Chudák Zdeňka se mě ještě dva měsíce po té ptala, jestli na ní není Martin, nebo jeho matka nějak naštvaná.... (Hnidopichův dovětek : - Nic nebude rejpání mě už nebaví, půjdu někam sbalit nějaký holky...)
Příběh třetí, aneb jaký máš.... Další příhoda se mi stala zase s Martinem. Ačkoli jsem abstinent, doprovázel jsem společnost ve stavu mírně přiopitém v metru. Mohlo být tak 21 hodin v pátek, během června. Metro bylo kupodivu skoro prázdné. Jel jsem opět s Martinem, jeho stav byl poněkud radostnější (Hnidopich tvrdí, že spíš podrdoušenější) než můj. Naproti nám seděly asi tři holky, a poblíž další dvě. Nálada byla dost uvolněná a my měli před sebou docela příjemný večer. Martin si se mnou zprvu naprosto nesmyslně povídal a rozhlížel se kolem, ale pak se na mě podíval, zvednul se ze sedadla, což mu vzhledem k jeho stavu kupodivu nepůsobilo potíže, popošel směrem ke slečně, na kterou se už chvíli usilovně šklebil a zcela samozřejmým hlasem se zeptal: "Jaký máš, já nemám rád bílý". Načež se začal šklebit ještě víc. Slečna se podivně podívala, a prohlásila cosi o nechápavosti a po chvíli pauzy o Prčicích. Martin se tedy se stejnou otázkou i samozřejmostí projevu otočil na tu hned vedle. Ta se kupodivu zdvihla, přešla na skoro prázdný konec vagónu a po chvíli se vrátila a jistě prohlásila: "bílé s modrýma kytičkama". Martin odpověděl "Nevěřím ukaž.." Načež slečna všechny přítomné šokovala tím, že skutečně ukázala kousek svých kalhotek. Po delším rozhovoru se zjistilo, že Martina zná......... Jaké z toho plyne poučení ? Já bych řekl, že "slušnost je sice pěkná věc, ale občas je dobré spoléhat na provokatérství a odvaz i u opačného pohlaví" (Hnidopichova poznámka : míra pravděpodobnosti této příhody se blíží nule. Zkoušel jsem to prakticky skoro půl roku u nás, na Černém mostě na opuštěné zastávce, vždycky, když jsem se vracel z práce, kolem třetí hodiny ranní, a jediné co jsem poznal byly snad všechny typu CASERů, které jsou u nás v prodeji.... )
Příběh čtvrtý, aneb někdy se vyplatí být pátým kolem u vozu.... Mám dobrou kamarádku, jmenuje se Katka, známe se již několik let. Většinou jí nejméně jednou týdně volám, jak žije atd.... Už tři měsíce chodí s jedním klukem, jmenuje se Marek. Je to takový "bambus", prostě trouba, Katka je hodná holka, ale žádná světice to není, přesto mezi nimi k ničemu nedošlo, protože Kátě přijde hloupé mu to vnucovat, a on je prostě Bambus. Navíc trochu nudnej Bambus, jak si mě nedávno stěžovala, proto mě již po několikáté vytáhla, ať jdu s nimi na procházku, ať je nějaká legrace. Marka to hrozně štvalo, protože dneska chtěl jít na lodičky.... Nakonec jsme na těch lodičkách stejně skončili. Já jsem seděl vzadu, kormidlujíc a naše hrdličky se hrdličkovaly vpředu.... Tentokrát měl Marek navrch, Katčina politika na něj začínala působit, takže to vypadalo, že se konečně k něčemu odhodlá. Já jsem měl tedy švandu postupně z obou, docela pěkně jsme si notovali, za chvíli mě nemohli vystát ani jeden, ani druhej, jenomže co se mnou, uprostřed Vltavy.... Najednou kde se vzala tu se vzala docela pěkně udělaná blondýna pluje kolem. Protože na vodě je všechno slyšet, musela mít přehled o tom, jaká panuje na našem korábu nálada. Já kormidelník jsem ji nechal připlout blíž a když se loďky těsně míjely, zavolal jsem na ní. "Slečno, unesla by vaše loďka jednoho černého pasažéra navíc... Tyhle dvě hrdličky už mě mají plné zuby". Podívala se na mě pohledem, který říkal cosi ve smyslu "no když tak pěkně prosíš" a já jsem si bez dalšího přeskočil do její loďky. Katka s Markem si viditelně oddechli a já odměnil slečnu pitvořivým šklebem, který někteří sadističtí kamarádi nazývají úsměvem. Chopil jsem se vesla a pluli jsme pryč, od Marka, který nevěděl jak se to kormidlo vlastně drží, a začínal ho unášet proud...Prostě Bambus..... Markéta jak se ta slečna veslujcí přede mnou jmenovala, prohlásila, že jí nepřišel kluk, tak že se jela projet sama.. Odpověděl jsem, že "kdybych měl jít na lodičky s takhle pěknou slečnou já, stál bych před půjčovnou loděk od šesti od rána a lámal si hlavu s tím, jak jí řeknu, že hezčí slečnu jsem v životě neviděl." "Ale jdi ty kecko, abych tě tu nevysadila." "To by byla věčná škoda, protože potom by vám nikdo neřekl, že ladně veslujete..." Usmála se a zakývala lodí.... Ten den jsem jí doprovodil domů. Dokonce mě pozvala i na kafe. Šel jsem, ale nic nebylo. Byla doma sice sama, ale byla to slušná holka, pak řekla že se akorád převlíkne a odjede ještě dneska za kamarádkama na Slapy.. Nabízela mi, ať jedu s níma, ale mě se moc nechtělo, řekl jsem, že jí alespoň doprovodím. Chtěla jet stopem, mě se to sice nelíbilo, ale ona, ža je to nejrychlejší. Osobně jsem jí stopnul nějakou ženskou ve škodovce. Když nasedala do auta, usmála se na mě a zeptala se: "opravdu nechceš jet se mnou". V té chvíli jsem udělal osudovou chybu, představa nejistého weekendu mě stejně jako vyhlídky na spaní se čtyřma holkama v malinké chatce na zemi, moc nelákala. Odmítnul jsem a po polibku jsem jí připomenul, ať na sebe dává pozor... Po weekendu se mnou vůbec nechtěla mluvit. Vůbec se chovala jak vyměněná. Poslal jsem k ní tedy kamaráda s kytkou "Z Květinářství Flora" a čekal jsem na telefon. Ozvala se, s sešli jsme se... po stráveném večeru z ní vylezlo, že chlápek, co jí vezl potom jí málem znásilnil. Utěšil jsem jí, ale ani jsem se na ní moc nezlobil, když mě potom už nechěla vidět. Možná to zní nelogicky, ale kdybych tehdy jel s ní, nebylo by se to stalo. (Hnidopichova poznámka : Hnidopich ze zásady odsuzuje stopování, takže by tomu jedinci, který jí ještě doprovodil nejraději jednu švihnul... Ale aby nebyl od věci, dodal, že by chtěl vidět toho plavce, co přeskakuje z jedné lodičky do druhé, aniž by navštívil tu stoku jménem Vltava..)
Příběh pátý - Miluji vchody do domu :-))))) Jako většina lidí kolem počítačů znám i já hodně podobně postižených lidí a navzájem se velmi často navštěvujeme. Přesně podle zákonu schválnosti jsem jednou šel navštívit kamaráda, jehož dům připomíná nedobytnou tvrz. Dvoje zamykací dveře a zvonky, které věčně nefungují. Prostě hrůza.., proto jsem si na něm časem vymohl klíč od domu. Bydlí v takovém menším panelovém domě, kde může být snad 5 podlaží, každé o dvou bytech. Jdu si takhle jednou k němu, v náruči velkou bednu od monitoru a na rukou čtyři igelitky. Přijdu ke dveřím od domu a hledám klíč. Takhle to nejde, říkám si, a chci odložit krabici. Místa je tam kolem toho vchodu jak na WC v panelácích na Proseku, takže se musím otočit, abych dal tu krabici na zem za sebe. To jsem si ale nevšimnul, že mezi tím se za mě postavila víc než nádherná bohyně. Dlouhé vlnité vlasy pod pás, postava, kterou by Pamella Anderson nedosáhla ani kdyby hrála denně tenis s Vencou Klausů, modré oči, čistá jemná pleť, ale to všechno bylo nic proti výrazu jejího obličeje. Umíte si představit takového toho čertíka bertíka v sukních ? Ano toho, který se tváří jako neviňátko, ale pak vám provede nějakou lumpárnu, akorád tak velkou, že ho pro ní budete nakonec milovat ještě víc, než předtím a které se budete smát za pár let, ale v tu chvíli vám rozhodně tak vtipná nepřijde... Tak přesně takhle vypadala, prostě takovej menší andělskej ďáblík. To všechno mi v tu chvíli procházelo hlavou, takže jsem se samozřejmě nesoustředil na to, že mám v ruce bednu plnou krámů. Ta se asi cítila poškozena, že není středem zájmu a tak se mi odvděčila tím, že padala na zem, akorát v té chvíli, když na mě ta slečna promluvila. To by až tak nevadilo, ale to, ža spadla jí na nohu už příliš příjemné nebylo... "To vždycky hážete bedny na nohy kolemstojících ?" zeptala se. "Ne jen když mě ti kolemstojící uvádějí na pokraj šílenství svojí krásou a žárlí na ně i bedny od monitorů......" "A to je kompliment, nebo urážka ??", "Inteligentní žena si to jistě vysvětlí jako kompliment..." "Tak mě laskavě neurážejte jo.... :-))))". V té chvíli vyšel někdo z domu a otevřel nám. Podržel jsem jí dveře a ona mi poděkovala a odešla. Jediné štěstí, že ten dům nebyl tak veliký. Kamarád mi o ní řekl co věděl, a druhý den měla před svým prahem překrásnou kytici růží. Večer jsem jí zavolal. "Ahoj pamatuješ si na toho blázna, co tě urážel v domovních dveřích ?" "A kdy, mě takhle nadávají furt." Jedna nula pro ní, měl bych rychle změnit taktiku. "Máš ráda růže ?" "Ta kytka byla od tebe ?" "No doufám, že jo, odhadnul bych tě na tenhle růžovej typ, už podle zdravé barvy obličeje. " "No furt lepší než tulipány... ,ale děkuju" "Není zač, mužeš se mi plně revanšovat a jít se mnou na večeři. " "No možná ale víš, já mám dost nabitej program.." "Fajn, za deset minut stojím pře domem, žlutý OPEL Kadet." "No víš, já nevím." "Tak fajn domluveno a vem si nějakou róbu, jdeme do luxusní restaurace, už je objednaný stůl, ahoj". "Ale... " "tůt - Tu Tůůt." Šli jsme ne večeři a ani potom to nebylo marný, jenom jsem udělal pěknou hloupost, nikdy nedělejte holkám cucfleky na krku, když vás při milování čtyřikrát osloví Karle, jinak už vás nikdy nebudou chtít ani vidět.. - Jaké z toho plyne poučení ? - "Dejte mi pokoj, mě se chce spát....." :-))))) (Hnidopichova připomínka: Žárlící bedna od monitoru jo ? Škoda, že jsem tu svojí už vyhodil, stačilo by vyvolat žárlivost na tchyni a padající monitor ze skříně, by to zajistil za mě... )
Je to divné, ale furt se vracím k tomu jedinečnému dopravnímu prostředku, lidově zvanému "KRTEK". Asi to bude tím, že je vám tam dost k ničemu, dívat se po krajině okolo, nestojíte na křižovatkách a tak podobně. Tak jsem zase jednou jel asi v půl jedenáctý v sobotu večer z Kina - sám, na jedné straně nadávající na osud, že jsem tam byl zase sám, a na straně druhé v naprosto vysmáté náladě... V ruce jsem měl skripta z nějakého naprosto ubohého předmětu, kde se nám snažil autor vysvětlit, jakou barvu, pozadí a rozměr má výstražná tabulka, nebo že není dobrý nápad rozvádět fázi v zelenožlutém vodiči. Ale co mátě dělat, když v pondělí píšete z těchto blábolů písemku... Ale zpět k poloprázdnému vagónu metra. Uvnitř byli buď cizinci a nebo ospalí čecháčci, těšící se na teplou postel. Najednou vplula dovnitř vysoká černovláska. Na sobě měla společenské šaty, přes ně přehozený kabát a tašku s botami. To hlavní jsem ale vynechal, v druhé ruce totiž nesla pouzdro od houslí. Já trouba jsem zvedl oči od rozvaděčů a pojistek, až když se vlak zase rozjel. O to větší byl ale můj šok. Prohlížel jsem si jí od hlavy až k patě. Od pohledu slušně vychované děvče. V tašce měla knihu, ale ani jí nevyndala. Usilovně se snažila přečíst, o čem, že to vlastně čtu. Usmál jsem se na ní, ukázal jsem název skript a řekl: "To jsou jenom nějaké elektrotechnické bláboly a drátech a o tom, že šahat na fázi se moc nevyplatí". Usmála se a považovala celou událost za vyřízenou. Nikoli já, Podíval jsem se detailně na její pouzdro a řekl jsem: "nevěděl jsem, že mafiáni jeětě stále používají tenhle starý trik na převážení zbraní..." Pohlédla na svoje housle a rozesmála se osvobuzujícím smíchem. "To víte já jezdím po koncertech a střílím lidi". Odpověděla mi mezi smíchem. "Chudáci příznivci vážné hudby, a já furt proč je jich tak málo..., mimochodem používáte šroubovací, nebo násuvnou hlaveň, jsem taky tak trochu od fochu" vrátil jsem smeč prvním blábolem, který mě napadnul. Potom jsme v rozhovoru přešli od zbraní zpátky k hudbě. Doprovodil jsem jí domů, před domem vyinkasoval polibek a telefonní číslo. Jmenovala se Markéta, byla o měsíc starší než já a byla to správně "prdlá" holka ze slušné rodinny. Pointa tohoto příběhu však teprve příde. Druhý den jsem volal na udané číslo. Tam však žádná Markéta nebydlela, ani tam, kam jsem ji doprovázel. No nejsou vždycky Vánoce, ale blba jsem ze sebe udělal pěknýho, jen co je pravda... Ale co naplat, je to koneckonců jen boj mezi muži a ženami, a řeknu vám, bez něho by byl život přece nuda. A poučení z tohohle příběhu, to neberte moc vážně, ale já vám říkám: Nikdy nevěřte mladým a krásným houslistkám.......... (Hnidopich už chce zase něco říct... : To je dost, že ho někdo skřípnul, balič jeden odpornej. Ale ty jeho příběhy se docela dobře čtou.... )
Příběh sedmý : - nemám rád otevřené konce..... Zatím poslední story je v současné době ve vývinu. Znáte to, mám kamaráda taky Lva. Chudáci Lvi, povaha jim nedá, prostě musejí být středem pozornosti... Tohle byla pro něj zase jednou lekce. Jmenuje se Jirka, a chodí taky na FEL (Tam nechoďte, až tam vlezete, tak pochopíte proč...). Svého času s ním byla docela zábava. Chodil s náma balit opačné pohlaví a byl správně vysmátej. Nevím jestli je to jeho prací, školou nebo věkem, faktem je, že poslední dobou je čím dál, tím víc unavenej životem. Posledně prohlásil dokonce cosi o hledání té správné a jedinečné holky na delší dobu... Nabídek má spoustu (to víte, všichni máme spousty kamarádek.. a kluci jsou přeci tak kolegiální..), ale fakt hledá tu správnou. Jednou se šel díky nejrůznějším okolnostem sám nudit na jeden Maturiťák. Asi dvě hodiny se tam potácel, potkával napůl-známé, potom ale zjistil, že je tam jeho dobrý kamarád z jedné úchylné soutěže, a pak potkal fakt dobrýho kámoše Martina, kterej tvrdil, že je to jeho Maturiťák.. Nebudu to natahovat, stejně mi to už připomíná Červenou knihovnu a ne odpočinkové připomenutí reálijí života, jak to bylo původně myšleno. S kamarádem se dobře bavili, načež začali hrát Rock'n Roll na něž jdou VŠICHNI správní šílenci ihned tancovat. Před vstupem na parket potkal Martin svojí spolužačku s její kamarádkou, Tu (spolužačku) ihned gentlemansky odvedl na parket, načež jeho kamarádka chytla nijak nesmělého Jiříka a odvedla si ho taky. Jiřík vyveden z míry, že existují i holky, které se chovají tak samozřejmě jako on, byl onou dívčinou mírně řečeno šokován a zaujat. Po-té co z ní vymámil telefonní číslo (On mi ho sice řekl, ale uveřejňovat ho tady na Internetu s 15.000.000.000 uživatelů by totálně zničilo naše telefonní linky, kterým k totálnímu kolapsu už bez-tak mnoho nechybí. ), jí párkrát volal, ale nějak ztrácí víru, že konečně ta správná slečna bude opravdu o něco od něho stát. Konec konců, každý astrolog vám potvrdí, že stejná znamení se příliš nepřitahují. (i když my lidi z ČVUT tomu nevěříme, ale co kdyby na tom něco bylo....) Tady končí skutečný příběh praný rukou osudu, ale protože naše fámiz-blábolová redakce nechce uveřejňovat nedokončené povídky použijeme metodu aproximace výsledků (ze střední školy známá jako Pišvejcova konstanta, jíž je potřeba násobit náš špatný výsledek, abychom obdrželi správný výsledek, opsaný od kamaráda ) a tím získáme pravděpodobný konec příběhu. Protože však Jiřík protestoval, rozhodli jsme se napsat verze dvě. První realistickou, poučenou životem, a druhou, kterou píšeme z donucení s nějakou ošklivou zbraní, přitiknutou na příslušných místech - podle typu zbraně. Alespoň čtenář pochopí, jak mohou někteří jedinci zblbnout. Nastával 14. Valentýn - Už blbnu - co to píšu? 14. únor samozřejmě = Svatý Valentýn svátek zamilovaných. Jiřík se odhodlal ke zdárné akci učísnul všech pět vlasů po celé dvoucentimetrové délce, Vytvořil si na obličej několik nových kreativních jizev, aby zakyl bující akné, připomínající rozšířením Bolševník obecný. (Sakra, za tohle mi určitě Jiřík nenahraje tu novou hru, no nevadí vyžehlím si to na druhé verzi.) Takto kosmeticky upraven zopakoval, starý známý trik s květinářstvím "flora" - kdo nepochopil, ať si znovu přečte 4. příběh... Bohužel, ženy jsou ale zvyklé na pohodlí, a proto má tento trik úplně jiný účinek, přijedete-li překrásným autem, obdarujete slečnu krásnou kyticí a vezmete ji do přepychové restaurace, kde jste již předem rezervovali stůl, protože není nic horšího, než když přijdete do restaurace, a tam si není kam sednout. Není to jejich chyba, podle některých psychologů je to tzv. rodinný pud. Vysvětluje se to tak, že jako má muž podvědomou touhu splodit potomka s krásnou a zdravou ženou, má žena chuť na totéž, s mužem, od něhož se dá očekávat dobré zabezpečení budoucí PŘÍPADNÉ rodiny. Konec konců, kdo by je v dněšním "tržním" hospodářství považoval za bezcharakterní, když se tato snaha stala pro mě osobně BOHUŽEL celospolečenským krédem. Abychom se vrátili k Jiříkovi a jeho snahám. Slečna se cítila samozřejmě potěšena a poděkovala, naznačila však, že opravdu nemá čas a opravdu se musí učit, takže s Jiříkem nikam nepůjde. Potom jí to ale přišlo hloupé, takže asi jednou dvakrát s ním šla společně s bandou svých "lidiček" :-). V lepší verzi se z nich stali dobří kamarádi, kteří ze sebe měli strašnou psinu a dělali spolu všelijaké úplně nemožné recese. V horší se zjistí, že dva LVI se naprosto nesnesou a svým egem se utlučou navzájem (Známe Jiříka). Bohužel právě jsem mu to dal přečíst, on si to dvakrát přečetl (ani jsem nevěděl, že umí číst..), sprdnul mě jak malýho kluka, že píšu naprosté pitomosti, a že mám humor jako černošská obsluha v kukluxlanovým klubu a potom naštvaně prásknul dveřmi. Nevím ,ale asi to znamená, že mi tu novou hru fakt nenahraje. Alespoň se zase jednou v noci vyspím, místo honění zelených pimprdlíků na monitoru. Takže lidi, je mi fakt líto, ale Štastná verze nebude, nenapadá mě totiž nic jinýho než, obligátní "vzali se, měli kupu dětí a byli šťastní až do smrti" a dělat konkurenci Červené knihovně opravdu nechci. Když jsem se ptal na nějaký nejasný směr Jiříka, nebo alespoň co vlastně chce, zhrozil se, že už je jak ty ženský, taky neví co chce, a nedá si sám sobě pokoj, dokuď to nedostane..... (Hnidopichova připomínka: Z tohoto nejrealističtějšího příběhu vyplývá, že na všechny ženský je nejlepší se vykašlat. Stejně máme doma všichni své krásné šedivé přítele, pravda občas to jsou pěkně krvežíznivé bestie, co si dělají co chtejí, nebo prostě potvory, co nedělají to co chceme, ale většinou jsou to hodní hoši, a rozhodně vám nepolezou za sousedovou tiskárnou, jenom proto, že má větší podavač, než ta vaše stará kraksna. :-)
Příběh osmý - Návrat nenapravitelného býka, aneb jedna mu nestačí Fakt nevím, jestli to je tou vysokou školou, nebo spoustou práce (asi začínám vypadat jako vysokoškolák, takže mě opačné pohlaví příliš nežere..... Příběh, kterým se vás nyní chystám připravit o čas, se opravdu stal..... Jak už to tak bývá, život se s nikým nemazlí a všichni musíme občas do školy... Ani já se tomu nemohu vyhnout, ale protože weekend pravděpodobně promrhám s rodiči na chalupě, hodlám si alespoň ten čtvrtek užít. Dal jsem si tedy v 19.30 rande hned vedle školy, na Karlově náměstí. Kupodivu jsem přišel včas (což se mi opravdu příliš často nestává), protože slečna, se kterou jsem se mimochodem seznámil přes jakousi seznamku v rádiu a viděl jsem ji do toho dne jenom jednou jedinkrát, ještě nedorazila, rozhodnul jsem se oblažit kolegu, ztenčit konto na telefonní kartě a zavolat mu. Kdo to na Karlově náměstí v metru zná, ví že ukořistit volný telefonní automat není příliš jednoduché a většinou to vyžaduje vystání veliké fronty nebo rychlé nohy.... Nebudu to natahovat, prostě v nejbližší budce stály dvě holky, odhadem tak 17 let a pravděpodobně svolávaly mejdan. Zůstal jsem tam tedy stát, čekajíc na budku. Přitom jsem ještě stále vyhlížel Adélu, kdyby přišla v této chvíli, odešel bych s ní bez mrknutí oka. Potom si ale sluchátko vzala ošklivější z obou holek, a ta hezčí poodstoupila dozadu. Zrovna povídala něco vtipného, tak jsem se taky trochu decentně zasmál. Ta hezčí se na mě podívala pohledem, který by spíš slušel městskému policajtovi, který vyhazuje bezdomovce z luxusní čtvrti. To se mi ani trochu nelíbilo, pravda byl jsem oblečen jako student fakulty elektrotechnické, ale to ještě nepovažuji za důvod vyhazovat mě z luxusních čvrtí. Zahájil jsem tedy konverzaci : "Ten pohled na mě už prosím nepoužívejte, ještě bych si mohl začít myslet, že jsem opravdu vyvrhel společnosti... " "A nejste ??" odpověděla slečna a počastovala mě pohledem, po němž by se dosud tekutým dusíkem zmražovaná kukuřice klidně mohla prohlásit za dokonale vypraženou a jít si s kamarádkama stoupnout před Galaxii do kornoutu prodávanému k novému americkému filmu. Jedna-nula pro ní, řekl jsem si v duchu a pokračoval v původním tónu: "To se vždycky takhle díváte na chudáky, kteří si taky chtějí zavolat ?." "Dojděte si na Telecom, ať vám tu nainstalunjí speciální telefonní budku, já zato přece nemůžu, že je jich tu tak málo.." "Hele ono to je ženského pohlaví a dokonce tomu funguje mozek a má to přehled, to bude asi výrobní zmetek, nechcete mi dát na sebe číslo slečno, taková kuriozita se tak často nenajde." řekl jsem zpočátku ostře, ale na konci jsem se snažil dát tónem najevo, že za určitých okolností by to mohla být dokonce i lichotka..." V té chvíli se na onu slečnu otočila její kamarádka a řekla: "chce s tebou mluvit", potom jí podala sluchátko, podívala se na mě a já se zeptal: "To jí dneska umřel její oblíbenej mravenec, nebo jí spadly klíče do záchodu, že má náladu jak vodník na sahaře... ?. v té chvíli jsem měl, alespoň u té ošklivější vyhráno, usmála se a řekla: Ne akodád má dost starostí... "Tak to jsem rád, že to ten Brablenec přežil, mimochodem, který ústav studujete ?" "Ále tady tu ekonomku, večerně",pravila ukazujíc do Resslovy ulice. "Aha, takže pracující inteligence ?". Usmála se znovu a zaptala se."Co vy, pracující nebo inteligence ?" "Já si hraju na oboje, ale ve skutečnosti jsem blej flákač, jenom se to nesmí profláknout..." Její kamarádka se jí na něco ptala a já jsem využil stánek s květinami, a zakoupil jednu růži. S tou jsem se vrátil zpět k telefonní budce. "Vypadá, to že slečna ne a ne dorazit, tak jí budu muset dát vám, jako hold za rychlý úsudek a ostrý jazyk." pravil jsem dávajíc té hezčí slečně přivonět k růži, protože tam zase chvíli stála, zatímco se její kamarádka vykecávala. "No jo, zase jeden GALANTNÍ" odpověděla s despektem na posledním slově, ale k růži si přivoněla..." "Jsem slyšel, že studujete na bytí ekonomickou pomocnou silou.." Změnil jsem téma rohovoru, "Co děláte v průběhu dne ????, když noci marníte nad knížkami právě v období rozkvětu ???? "Většinou v průběhu dne pomáhám lidem" "Do hrobu ??" "Občas, hlavně některým." Konverzace potom pokračovala v podobném duchu dále. V jejím průběhu jsem se zaptal, kam že to vlastně jedou, a naznačil jsem, že do Dejvic jí můžu odvézt. Najednou mi zazvonil telefon. "Pardon, konečně se dozvím, koho to mám vlastně zastřelit...." "Ano.... , Kde ?, Jo, hned jsem tam....." Otočil jsem se na tu hezčí (to už jsem věděl, že se jmenuje Hanka) a říkám: "Hanko, máš-li zájem klidně tě domu hodím, stejně tam jedu, ale teď musím jít támhle k pasáži něco vyzvednout.." Obě holky se chvíli o něčem tiše dohadovaly a potom, že teda jo. Kamarádka se s náma rozloučila a šla na metro, zatímco já s Hankou jsem šli k Václavské pasáži. Tam jsem dohodnul během 5 minut co jsem potřeboval a že teda jdem pro auto. Cestou od Václavské pasáže k autu, jsme museli projít podchodem k metru, kde jsme se předtím sešli. Jenomže náhoda je občas ne potvora, ale obyčejná děvka. Kdo myslíte že tam v kožichu stál ? A dokonce si mě i všimla. "Jé ahoj Adélo...."...."To je kamarádka Hanka, svezeme jí do Dejvic..." Naštěstí už je to dost dlouho, takže si nepamatuju přesně co že to ta Adéla plácala, ale Hanka zachraňovala situaci jak se dalo... Byla to prostě chytrá holka, i když mi zahulila celý auto.... Hanku jsme odvezli do Dejvic, vystoupila si a my jsme si s Adélou jeli někam sednout. V oblíbené kavárně OASA však bylo obsazeno, ale po návratu do auta jsme tak nějak skončili..hm.... jak bych to napsal, prostě jak už to mezi mužem a ženou bývá.... No prostě to bylo zajímavé..... Hanku jsem vzal na rande v úterý, tvrdila, že fakt nemá čas. Ale znáte to, na co čas člověk chce mít, na to ho má.... Adéla mi nějak neseděla, stejně kouřila jak fabrika, a krásy v obličeji příliš nepobrala (to zavání kyselými hrozny a liškou), a tak mi za čas dala k mému potěšení kopačky. Nedělám to rád, ještě bych si pozdějc mohl nadávat, jaký jsem byl pitomec, raději to nechávám na těch holkách. A to je asi vše. žádný zázrak se nekonal, soulož sice byla, ale stejně by bývalo lepší, kdyby nebyla.
Příběh devátý - riziko se nevyplácí Už zase budu psát o svém kamarádovi, to už bude skoro vypadat, jako bych neměl vlastní zajímavé zážitky, Co z toho vyplývá ? Holky snažte se, posílejte maily, ať je o čem psát :-))) Jak jsem předeslal budu opět hovořit o svém kámošovi, říkejme mu třeba Petr (On se sice jmenuje Martin, ale už by tu bylo těch Martinů moc, a on navíc nechtěl, abych ho jmenoval... ) Tak Petr, ačkoli také pěkný kvítko ,zůstával až donedávna sám a dokonce panic. Ne že by se holkám nelíbil, ale znáte to, která holka si dobrovolně pověsí na krk Lva, to si přece každá DOBŘE rozmyslí... (Vím o čem mluvím, teda píšu, já jsem taky LEV). Petr navíc prohlašoval, že on čeká na tu pravou a takové ty řeči všech začátečníků, kteří ještě nepochopili, že pokud nebudou brát život a hlavně opačné pohlaví jako jeden velkej vtip od osudu, tak se, hlavně v určitých letech, z depresí nevyhrabou. No však on ho život naučí, mysleli jsme si, ale stejně jsme ho zvali na všelijaké akce, aby měl víc příležitostí tu "pravou" najít. Co se nestalo, volám mu kvůli něčemu asi po dvou měsících a dozvídám se, že chodí s jakousi slečnou. Pomyslel jsem si cosi o riskující mladé generaci a začal vyzvídat. Moje zlá předtucha se vyplnila, slečna byla také doposud panna. Sebrala mě hrůza a vzpoměl jsem si na své začátky s jednou "dobrou kamarádkou", kdy ona ležela jak dřevo (což jí naštěstí pro všechny zúčastněné časem přešlo) a já se tam po vzoru nejrůznějších filmů o cosi snažil, nakonec to vedlo k tomu, že ona kamarádka zůstala nadále pouze dobrou "nezprzněnou" kamarádkou a mě si našla jedna o něco zkušenější slečna. Teď tu ale vyprávím o Petrovi a jeho nové slečně. Vyzvídat jsem už ani nemusel, protože Petr se rozpovídal sám. Představ si, povídá, onehdá "to"nedostala včas." "Ty si s ní hraješ na nechráněnou krajinu ?" přerušil jsem ho udiveně. "Prosim tě, vždyť to byla ještě panna, a navíc ani ona ani já nemám rád gumídky." "I ty můj malej gumídku, vžduť ani skoro nevíš jaký to je, a jak může ona nemít ráda gumídky, když to byla ještě panna. ??" "No dobře, ale co mám podle tebe dělat, když se mi z pryže dělá blbě a jsem menší než polovina Větnamce ?" "Neposuzuj Větnamce podle jejich výšky, aby ses nedivil, ale jinak to máš blbý, zkus vystopovat proč se tak, dějě a slečna by mohla být taky trochu klidná, a nestresovat tě. " "No jo, tobě se to kecá... já prostě Gumídky nemám rád" "Radši 200 gumídků než jednoho sviště, ale nedokončil jsi to, nedostala to a z tebe bude tatík ?" zeptal jsem se v legraci. Jo, ty chytráku, já jsem skoro zešedivěl, odpráskul jsem si paralelní port, rozhodil celej systém, přerazil rám na kole a i jinak jsem zkonil na co jsem šáhnul.... " "Příjde na to, na co jsi šahal, případně ošahával.... " "Tobě se to kecá, počkej až nějaká přijde na tebe.." Zastyděl jsem se za svůj černý humor a uvědomil si, že má pravdu... "No dobře, na každýho jednou dojde, jak to dopadlo" "No jak, druhej den celá šťastná volala, že to dostala, já se uklidnil, šel jsem se projít, potkal jsem bejvalou spolužačku ze základky a dozvěděl jsem se, že její ségra to dostávala se železnou pravidelností až do 7. měsíce...." Tentokrát jsem se neudržel a rozesmál jsem se, museli by jste ho totiž vidět, hromada neštěstí proti němu hadr... "No a jak to řešíš ?" "No jak, na kole už nejezdím, paraelní port už je prásklej, systém jsem v základní podobě rozchodil a na zbytek šahám se zvýšenou opatrností... Co dodat, snad jen to, že opatrnosti nikdy nezbývá, a že gumídci vlastně nejsou tak hrozní v porovnání s čistou přírodou a devizovým příslibem svišťat. (Hnidopichova připomínka: Toho "Petra" znám, konečně jsem pochopil, proč nedávno začal nosit čepici, [šedivý vlasy se blbě vysvětlujou] a je takovej nějakej zamyšlenej... Ale tohohle Petra zná možná skoro každej...)
Příběh desátý - jubilejní - Příhoda automobilistova.... Už je to tak, i já jsem zakoupil automobil, pravda kupoval jsem jej se slovy : "přece nebudu věčně ty monitory tahat ručně" jenže jak už to chodí, dokud je na benzín, člověk je líná mrcha a jezdit zase Městskou Hromadnou dopravou, kde je krásnejch holek i příležitostí spousta, se mu už znova nechce... Avšak i automobilismus má své. Kor když nemáte auto v nejlepším stavu. Tak si chladič u mého autíčka si usmyslel, že fungoval už dost dlouho, je na čase trošku si oddáchnout a vytvořila se v něm taková menší dírka. Menší dírka je pojem nedostatečně vystihující, neboť to, co způsobilo jiný stav vaší partnerky ačkoli jste měli kondom rozhodně nenazvete "menší dírkou", ale pořádnou ďuznou, ačkoli rozměrově je to stejné... Mě sice chladič nezpůsobil problémy těchto rozměrů, nicméně nepovažuji za zrovna příjemné dolévat každé ráno 1,5 l vody.... Tak jsem se jednou v noci vracel z jakési party, mimochodem nic moc, a po ujetí asi 4km a zjištění že teplota nebezpečně stoupá a topení netopí, jsem rychle hledal místo, kde zastavit a dolít vodu z lahví, které vozím vždy ssebou. Nakonec jsem zastavil na zastávce autobusu MHD. Byly asi 2 hodiny ráno, takže autobusu jsem se bát nemusel. Otevřel jsem "haubnu" vytáhnul žárovku, vyndal láhev s vodou, a šel se dívat po případném zdroji další vody do rezervy. Čekajíc, až motor vychladne jsem obcházel kolem, a náhle jsem si všimnul docela pěkné slečny, jak sedí na lavičce a podřimuje. Kabelka se válela na zemi vysypaná, protože spadla z lavičky. Mrknul jsem na pářící chladič a usoudil, že mám tak pět minut času. Pomalu a opatrně, abych jí nevzbudil jsem jí sebral kabelku, věci nandal zpátky, zavřel jí a položil na lavičku tak, aby nyní už nespadla. "Děkuji" ozvalo se najednou od té slečny. Koukala na mě a usmívala se. "To je originální past na noční osamělé automobilisty" odpověděl jsem po vzpamatování se z údivu. Odpověděla mi úsměvem, položila prst na ústa a zašeptala: "Psssssst to je tajné, já tu lovím úchyláky" "Doufám, že jsem první, byla by vás škoda" "Úchyláci mají jiný názor", pravila a pohlédla na mě pohledem, který říkal cosi o malém a hloupém kloučkovi, co toho ještě moc nezná. "Máte rozbitý autíčko ?" "Ne jenom žárlí že ono stálo před domem, zatímco já jsem nasával skoro všecko, co má konzistenci tekutiny a neobsahuje to alkohol, a teď si vyskakuje. " "Nepovídejte, a co pije vaše autíčko ?" Většinou mu stačí voda, ale někdy mu dám za odměnu Fridex." "To si teda smlsne, a proč se potí ?" a ukázala na pářící chladič. "Ale to ono vždy, když vidí pěknou slečnu. Někdo koktá, jinej není schopen říct souvislé slovo a někdo se potí" "To měl být kompliment nebo naznačení že bude pro vás a vašeho zeleného přítele potěšením mě svézt." "Co byste raději ?" "No komplimenty jsou krásná věc, ale perspektiva 34 minut na zastávce, než přijede další autobus je jetě horší, než úchylák s upoceným autem". "Už mě nazývali ledasjak, ale úchyláka ze mě ještě nikdo neudělal..." "Tak to jsem první, " usmála se, vstala a dodala :"ale teď vážně, budete tak hodnej a svezete mě směrem na Pankrác". "To víte, že budu tak hodnej, ale nevěděl jsem že v Pankráci dávají vycházky...." "Už nepáříte, máte vodu ?" "Jo mám, je tam divná vodní pumpa, takže sebou vozim zásobičku...." "Chcete s něčím pomoct ???" zeptala se, připadal jsem si jako ve snu, no řekněte sami, vy znate ženskou jakehokoli věku, která se vás, když opravujete auto, zeptá jestli nechcete s něčím pomoci ??? "Ne děkuji, ale ocenuji snahu" usmál jsem se a zuřivě doléval vodu do chladiče. Nádobku jsem samozřejmě přelil, protože jsem jí potajnu pozoroval, místo toho abych koukal co a kam leju. "Jedem ? " zeptal jsem se, a zacvakával kapotu. "Jistě, kam až mě můžete svézt ? " "Řekněte si, krásné mladé dívce vyhovím vždy rád...." "A co takhle vězení ?" "To má být zatčení pro úchyláctví nebo výhružka podpantoflizace a následného domácího věznění ?" "Ale ne, já myslela Pankrácké" "Aha, to máme z toho, že používáme místo jednoznačných dvojsmyslů desatero-smysly..." "Dobře nám tak, tomu se říká chyba vnitřní komunikace." "Nebo taky sexuální harašení...." "A komu by tady jako mělo harašit" zeptala se, "Mě snad ne, tak galantní by jste..... "Pssssst. to se neříká, zapoměla jste že úchylákům se nemá odporovat ?, a krom toho, teď řídím já..." "Auto možná..." "Vy jste nějaká ostrá.." "A vám se to snad nelíbí ? " "To jsem neřekl, ale většina mužů to nemá ráda." "A co má ráda většina mužů ?" "Přesný opak" "Blond a blbý ?" - po dostatečné pauze, kdy jsem musel hodit blikačky, zastavit na zákazu zastavení proto, abych se dosyta vysmál jsem odporoval :"To nebylo originální, to jste si půjčila od Julie Roberts" "Nepopírám". "Fuj a já si myslel že jste originální" "Originalita tkví v tom, že víte, kdy to použít.. a pojedem ?" Během konverzace v uvedeném duchu jsme dojeli mojí troskou až na zmiňovanou Pankrác. Přistavil jsem svůj kočár až před správný domovní vchod a zastavil jsem. Promluvil jsem první, protože mi bylo jasné, (nutno říci, že po předchozích zkušenostech) že jinak poděkuje, rozloučí se a už jí nikdy neuvidím. "Co takhle trochu osvěžení pro unaveného motoristu." "Chceš kafe nebo mě sbalit" "To kafe bych oželel." "Kafe došlo a já nemám náladu, a navíc mám své dny, takže to máš stejně blbý." "Náhradní termín ?" "Chceš napsat číslo rtěnkou na ruku, nebo máš papír a tužku ?" Vyhrnul jsem si rukáv... "Smůla jen tak pindám, škoda rtěnky a stejně už skoro došla." Pokrčil jsem rameny, zatvářil se VELMI ukřivděně a vytáhnul jsem mobila se slovy "diktuj". Nadiktovala mi číslo domu i do práce (z té horlivosti jsem usoudil i po předchozích zkušenostech, že možná správný) políbila mě (z vlastní iniciativy, to si dám líbit) rozloučila se ještě jedním polibkem a odešla. Akorát jsem se ještě stihnul zeptat do kolika mohu volat. "Těhle 14 dní kdy chceš, jsem sama doma" Zde bych rád poznamenal, že rozdíl mezi žížalou a člověkem tkví v tom, že žížala musí narazit asi 40x než pochopí, že skrz ten plech vlevo neproleze auhne vpravo. Usoudil jsem v této situaci, že člověku by to mohlo stačit jednou, poodjel jsem 2 km a zavolal na uvedené číslo. Zvedla telefon a kupodivu ještě svěžím hlasem se ohlásila" "Hálková prosím ." "Tady úchylák s upoceným autem, zkouška spojení.." "Spojení pro únavu materiálu nebude dlouhé, ale jinak tě taky ráda slyším." "Pac a pusu na dobrou noc." "Děkuju a pac vracím" "Dobrou" "Dobrou". Už mě nebaví vás dál napínat. Za týden jsem zjistil, že jí zná velmi dobrý kamarád, že po ní jede už měsíc. (Stejně je o hlavu větší než já a trénuje JUDO). Život je pes. Hnidopichova připomínka : Tohle je poprvně, kdy je mi autora tak líto, že raději nebudu rýpat. Snad jen to, že takhle bystrou příslušnici něžnějšího pohlaví jsem v životě neviděl, takže bych to skoro čekal, ale po bitvě je každej generál..."
Příběh jedenáctý - atypický - Přítel Vavřík.... Jistě mnozí z vás vzpomínají na fantastický český seriál Nemocnice na kraji města od Jaroslava Dietla. Kdo si jej alespoň trochu pamatuje, jistě si pamatuje na Doktora s velkým D - Doktora Strosmayera. Musím podotknout, že jednoho takového pána znám. Jmenuje se Ing. Jiří Vavřík, je mu asi 38 let, je ženatý a má dvě děti. To by samo o sobě nikoho neudivilo, ale co čekáte od stručných faktů. Pan Vavřík (nyní mu již budu říkat pouze Jiří) je totiž rozený LEV. Asi každý z vás nějakého typického představitele tohoto znamení zná, je to tím, že jsou hrozně výrazní, nepřehlédnutelní, ale často také nepostradatelní. Popis Jiřího bych měl začít jeho životopisem : Před dvaceti lety ukončil gymnázium a zahájil studium na vysoké škole elektrotechnické. Po předepsaných 5 letech jej zdárně ukončil a nastoupil do Vinohradské nemocnice jako vývojový pracovník vyslaný jakýmsi nespecifikovaným výzkumným ústavem pro vývoj jakéhosi blíže nespecifikovaného zařízení na měření čehosi. Zatím jsem však stále neprozradil na Jiřího to hlavní. On není příšerně na ženský, oni jsou ženský příšerně na něj. On sám sebe prohlašuje s úsměvem za oběť feminismu, ale vzápětí dodává, že všichni musíme přinášet oběti. Na jakési oslavě Jiřího narozenin jsem se dokonce doslechl o jeho aktivitách v dobách studentských. Prý jste s ním jeli v tramvaji, ukázali mu děvče, a on vám do týdne přinesl její kalhotky. Dodnes mu část jeho spolužáků nevěří, že byly skutečně všechny originální. Prý s jediným děvčetem to neměl tak jednoduché. Po dvanácti letech si jí vzal. Ale to předbíhám...... Během zkoumání ohono čehosi ve Vihohradské nemocnici mu zbývalo docela dost času, takže tam chodil na "pokec" za sestřičkami.... Po čase začal pracovat ještě na vedlejší úvazek neboť jak on sám dnes prohlašuje, ani tehdy se nedalo 4x v týdnu chodit na lepší večeři, jezdit autem, udržovat chalupu atd... pouze z jednoho platu. Po třech letech tohoto způsobu života však nějak přišel k docela vážném úrazu. Jak on dnes říká, nebýt lidské nesolidnosti a toho, že lidé dělají něco jiného a vracejí se jindy než řeknou měl bych v životě polovinu problémů. Shodou nepříjemných okolností se ocitnul ve Vinohradské nemocnici. Díky nemožnosti oddělit od sebe jednotlivé návštěvy musel po propuštění z ošetření opustit svoje pracoviště, a se slovy "Konečně budu mít pokoj" přijal místo ve Vojenském výzkumném ústavu. Neměl. Přebujelá administrativa však již tehdy zaměstnávala spoustu žen i na místech, kde bys je nečekal. Když se ředitel dozvěděl, že mu Jiří nasadil parohy, byl přítel vyhozen pro ztrátu důvěry. Zajímavé je, že se mu to díky manželce kádrováka neobjevilo v papírech, a díky manželce onoho ředitele dostal lépe placené místo na vedení téhož Vojenského výzkumného ústavu. Tam to však Jiřího nebavilo, takže utekl dělat odborníka na ministerstvo průmyslu a obchodu. Zde by se slušelo dodat, že Jiří nikdy nevlezl do strany, díky čemuž měl často velmi omezený vzestup po společenském žebříčku. Někoho však tlačila legitimace a jiní vystačili s mnohem nevypočitatelnějšími věcmi než byla stranická důvěra - s ženami. Sám Jiří mi často říká: "nevěřil bys, kdo všechno je pod pantoflem, a přitom mají tak krásné ženy, kterým stačí tak málo..." Zvláštní je, že mu to ty ženský žerou. Jedna jeho dávná přítelkyně mi jednou řekla. "Je to zvláštní, vždycky jsem věděla, že jsem jen jedna z mnoha, ale on je opravdový chlap. Dokáže spravit rozbité auto stejně jako televizi nebo děravou střechu a na drudé straně je si s tebou schopen povídat dvě hodiny o renesančním malířství, načež ti složí úchvatnou báseň. Ale to všechno nic není proti tomu, jak je galantní a nikdy jsem se s ním nenudila." A tohohle člověka si vzala jedna z nejchytřejších holek celé VŠCHT. Kamarádky, co znaly jen jeho pověst, mi nadávaly do kačen a předpovídaly brzký rozvod, a ty co jej znaly blíže jen tiše záviděly. Říká dnes Eva, je jí 35, a musí se jí nechat, že vypadá lépe, než ledaskterá sedmnáctka. Moc dobře ví, že ani nadále není jediná žena v životě svého muže, ale stejně dobře ví, že pokud mu to nebude vyčítat, zase se k ní vrátí, ocení teplo domácího krbu a snese jí modré z nebe, jen aby jí vykouzlil úsměv na rtech. Několikrát jsem se ho ptal, co by říkal, kdyby zjistil že mu Eva byla nevěrná. Buď bych jí i s ním na místě zabil nebo bych o ní s ním soupeřil. Nepochopil jsem to a on dodal na vysvětlenou : No buď bude mnohem horší než já, a potom ztratila vkus a dělá to ze žárlivosti, potom už to není moje jediná milovaná Eva, nebo si našla lepšího, a je jí to potřeba vymluvit. Nevím zda mu někdy Eva byla nevěrná, ale faktem je, že se z mnoha jeho milenkami zná, kamarádí s s nimi (těmi bývalými samozřejmě) a manželství jim již pěknou řádku let klape...... A já až budu potřebovat něco na nějakém úřadu, pošlu tam kolegu Vavříka......
Seznámit se s baličem není velký problém. Horší je se ho pak zbavit, což se vám asi nikdy úplně nepodaří, protože takoví lidé jsou neskutečně drzí, charismatičtí a absolutně vás okouzlí (prostě my, zrozenci ve Lvu). Jiná znamení neví, že za králem zvířat se schovává malinký Lvíček, který není zas až takový velký šéf a pohodář, jak kolem sebe vyřvává. Před vámi bude pán světa a v skrytu duše Lví kotě. To vy ovšem netušíte, a tak mu krásně naletíte. Dříve nebo později zjistíte co a jak a trochu vás to dopálí, protože takhle se nechat vodit za nos....to je trochu silná káva. A protože váš kamarád balič stále vykřikuje, jak miluje legraci a jak je pro každou špatnost, pomalu (ale jistě) ve vás uzraje myšlenka se trochu bavit na jeho úkor....když má tu legraci tak rád. Takže, když vám v srdceryvné scéně vyjeví, že vy pro něj nejste tou pravou, že on měl představu supersexbomby s trpělivostí a pochopením Matky Terezy a IQ trochu větším než Einstein, je čas připravovat „pomstu". Pomstu ne v tom pravém slova smyslu, protože na takového člověka se prostě nejde zlobit, hlavně, když jste stejná jako on. Jak jsem už napsala výše, je neskutečně drzý, a proto vás pokud možno hned na té samé schůzce, kdy vám vysvětlil, že vy ne a proč vy ne, požádá, abyste jej seznámila s nějakou svou kamarádkou (která se alespoň trochu přibližuje jeho kriteriím). Když ho ubezpečíte, že žádnou takovou neznáte, vezme zavděk i tou, kterou mu zrovna podstrčíte ( s vědomím, že za chvíli bude na vašem místě sedět ona a bude poslouchat ty samé řečičky - ale proč to svým kamarádkám - zcela nezlomyslně - také nedopřát) a nebo to uděláte rafinovaněji a na dalším „rádobyrandeti" mu oznámíte, že jste mu dala inzerát do jakési Internetseznamky na jakémsi serveru (aby to nemohl najít) a že jste ho tam tedy pěkně vykreslila..I když bude prskat, nevěřte mu, protože sám si dává inzeráty do Annonce a určitě i do Večerníku Praha nebo do jiného plátku, což před vámi samozřejmě nepřizná. Ovšem vy nejste tak přející, abyste mu poskytla možnost seznámit se s nějakou superinteligentní kočkou a inzerát byl jen váš výmysl, abyste mu trochu pocuchala hřívu. On se s vámi ale vsadil, že mu žádná takováňáká nezavolá, a to hned o měsíční nájem bytu jeho kamaráda. Peněz málo (máte-li jich někdo přebytek, tak mi mailněte, já si je odvezu) tak co s tím. Teď přichází na řadu dobrá kamarádka, která vám určitě ráda pomůže, protože takových baličů je jako máku a ona už zcela jistě také nějakému naletěla. „Prosím Tě, XY....mohla by jsi pro mě něco
udělat..."(trpělivě jí odříkáte celou historku) Doma pak obcházíte kolem telefonu jako mlsný kocour a když konečně zazvoní, překonáte snad všechny rekordy ve zvednutí sluchátka. „Tak co? Spapal to?" (zde je na místě se pokárat, jak jste zrovna na
tohle mohla zapomenout a nevyexpedovat XY skutečně do budky) (tak toto je rána podstatně větší. Tady je třeba si zostra vynadat. Vy mu předhodíte takové sousto, a co by to bylo za chlapa, kdyby ji nechtěl „vidět"?) „No, to je tedy pěkné" zavrčíte do sluchátka na XY. Obě totiž víte, že XY nemá metr osmdesát, že dokonce nemá zase až tak atletickou postavu, narodila se v Raku, o dlouhých (a ještě k tomu černých) vlasech se hovořit už vůbec nedá. A co shledáte ještě horším, vypadá to, že ji váš přítel balič „okouzlil". Teď vás čeká těžší úkol, musíte Imaginární Ivetu (říkejme jí tak) baliči zošklivit. Kdo jste to někdy zkoušel, víte, že je to úkol skoro nemožný. Slíbíte XY, že něco vymyslíte, ať chlapečkovi nevolá v tu neděli, na které se s ním domluvila, ale až v úterý, že už snad něco vymyslíte. Do úterka namáháte své mozkové závity a samozřejmě nevymyslíte nic. Přijde úterý. Zlanaříte XY, aby baliči zavolala za vaší asistence. Znovu ji intruujete: „Takže, kouříš - pokud možno hodně, piješ, droguješ a moc by pomohlo, kdyby si okradla chudý sirotky o peníze." „Tak to ne." postaví si hlavu XY. „Nechceš si ani přivydělávat prostitucí?" zkoušíte to dál. Pak se s tichým zakvílením odevzdaně díváte, jak XY vyťukává číslo a vykládá baliči ty vaše historky. Pak začne XY v budce prudce gestikulovat a mimicky vám sděluje, že se s ní váš přítel chce stále sejít. Napadne vás spásná myšlenka. „V úterý on nemá čas" (vzpomenete si, že jste ho chtěla dnes odpoledne vytáhnout ven a striktně vás odmítl). XY se tedy uvolí se s ním sejít, ale má čas jenom dneska odpoledne. A vaše kamarádka začne opět prudce gestikulovat a vy pochopíte. S dušenými nadávkami začnete kolem budky tančit tanec sv. Víta. „Tak na mě ten .........čas nemá, ale na takovouhle by si ho udělal!" soptíte. Naznačíte XY, aby to rychle ukončila. XY baliči slíbí, že zavolá za chvíli, že už se tu nahromadila spousta lidí (v tom ostatně nelže). A tak jdete z Kaprovky na Můstek a přemýšlíte, co teď. Nakonec dáte dohromady historku o jejím příteli, který se konečně rozhoupal a vyjevil XY své city. Znova volá Imaginární Iveta vašemu kamarádovi a vy už to raděj ani neposloucháte. XY se nakonec přece jen podaří (zázraky se přece jen dějí) baliči zošklivit a můžete si oddychnout. A abyste se konečně bavila i vy (protože zatím jste se u toho jen zapotila), příteli oznámíte, že jste ho tahala na vařené nudli (a ještě mu stihnete vynadat, jak to, že vám tvrdil, že má v úterý školu). Samozřejmě zuří ( i když asi jen proto, aby vám udělal radost) a nazývá vás potvorou a tak podobně. Za tři dny vám volá rozjásaná XY, že si s ní váš balič dal v neděli rande. Před vámi stojí nejtěžší úkol - zošklivit baliče vaší XY.
Copyright - Elbereth 98
|
